Značka: Koupím koně.

Každá mise si musí projít několika fázemi. Fáze jedna je "snění", hned na to navazuje fáze dva "plánování" a "přípravy" a poslední fáze tři "sakra, už se to děje". Snovou fázi už máme za sebou, tak bylo třeba se vrhnout po hlavě na fázi 2.

Kačka tím, že pracovala s koňmi, měla hodně kontaktů a i nějaké základní informace ohledně koní v okolí. Já, absolutně bez jakýchkoli kontaktů jsem mohla přispět leda sháněním vybavení a řešením technických otázek. Což se nakonec ukázalo jako docela dobré, protože jsme si alespoň hezky rozdělily role. Kačka jako hlavní komunikátor a správce sociálních sítí a já jako levná pracovní síla a kontrolor kvality.

Největším pomocníkem a přítelem se nám stal Excel. Kde jsme si mohly pomalu začít nahazovat nápady a řadit věci do záložek. I když to na začátku vypadalo jako úplný chaos, postupně se začal formovat do přijatelné formy a my jsme mohly pociťovat, že se naše vysněná expedice pomalu, ale jistě blíží.

Ukázalo se, že vybavení se sežene lehce. Stará vyřazená sedla od Kačky z práce, zbytek na Facebook bazaru. No ale samotné vybavení bez koní je nám k ničemu, že? Takže nastala fáze “sežeň koně” a “potkej se s lidmi co měli stejně blbý nápad jako ty, aby ti poradili jak to udělat co nejlíp”. “Sežeň koně” fáze se ukázala stejně jednoduchá jako fáze “ptej se dobrodruhů”, jelikož většina těch šílenců, co kdy přejela nebo objela jižní a severní ostrov na koni, z nějakého důvodu zakotvila v okolí Wanaky.

První s kým jsme se setkaly byla Kendall, která, jak jsme zjistily úplnou náhodou bydlí na jen několik domů od nás. Objely s kamarádkou Larissou celý jižní ostrov kolem dokola a Larissa pak sama objela i severní ostrov. Ani jedna z nich před tím neseděla na koni. Koně koupily od nějakého farmáře, začaly se na něm učit tři měsíce před odjezdem a zvládly to, takže my to musíme dát taky. Zabralo jim to tři novozélandská léta, my máme jen pár měsíců, tak z toho musíme vyždímat co nejvíc.

Jeden večer jsme se sešly u ní na čaj a pokecat. Ukázala nám mapy a vybavení. Radila na co se zaměřit, co vynechat, jak komunikovat s farmáři a naplánovat trasu. Rozhodně nás do začátku hodně postrčila a dodala odvahu pokračovat v tom co děláme. Další byla Cara, která s kamarádkou přejela jižní ostrov na délku. Teď vlastní byznys s vyjížďkami na koních v Cromwellu, což je od Wanaky 40 minut autem. Taky nás hodně povzbudila a dala nám spoustu dalších tipů.

A nesmíme zapomenout na Teda, kterého mezi tím vším Kačka zvládala zpovídala přes telefon. Známého kovboje pankáče z Dunedinu. Dobrého známého místních koňáků. Ten nám totiž na naši cestu nabídl jednoho ze svých koní, čemuž jsme neodolaly a vyrazily se za ním na onoho koně podívat. Vzaly jsme to ale trochu oklikou, to je pravda. Kačka, master sociálních sítí, totiž mezitím vším ještě zveřejnila na sociální sítě příspěvek, že sháníme koně. Ozvalo se jí nad 30 lidí, že nějakého mají.

Spousta z nabízených ořů byla zadarmo. Spousta na zapůjčení za pakatel. Jedno ale měli všichni společné. Jejich majitelé na ně neměli čas. Kačka si tak mohla dovolit je doslovně přebírat vidlemi a vybrala několik kandidátů, které seřadila do přehledné tabulky podle preferencí. Dva největší favorité byli ale směrem na sever od nás a třetí od Teda byl na jihu. Rozhodly jsme se tak udělat si víkendový výlet kolem jižního ostrova a koníky jet omrknout naživo. Sebraly jsme se v pátek večer, dojely na půl cesty do Fairlie k mým dobrým přátelům Lise a Nickovi, kde jsme přespali a ráno pokračovali dále do Geraldine, kde bydlel Cyrus, náš první koňský kandidát.

Cyrus nás přišel hned při příjezdu pozdravit. Obr na první pohled, zimní srst mu dodávala vzezření medvěda. Já se usmívala jak sluníčko na hnoji. Většinou vzít hned první co se naskytne nemusí být nejlepší volba, ale když to prásknu už takhle předem, domů s námi odjel hned víkend na to. Druhý kandidát, kterého jsme ten den viděly, byl podsaditý strakáč Blaze. Ten nám jednoduše učaroval. Přesně splňoval to, v co jsme u našich budoucích koní doufaly. Bohužel jeho majitelka se nakonec rozhodla ho nepronajmout a nechat si ho doma.

Ještě v sobotu večer jsme dojely až na jih do Dunedinu. Unavené, nadšené, lačné po dalších informacích. A konečně jsme se setkaly s Tedem, který Kačku zásobil spoustou tipů přes WhatsApp. Nechal nás přespat u sebe na gauči a ráno jsme po vydatné snídani vyrazili za jeho koňmi. Když večer před tím říkal, že jich má 20, myslela jsem, že žertuje. Ale opak byl pravdou a zpoza plotů, které sahaly kam až oko dohlédne, na nás koukal nespočet koňských hlav. A musím říct, že jsem jim skoro záviděla, že mají výběhy na kopci nad oceánem s nádhernými výhledy na pobřeží.

Jediná nevýhoda takhle velkých výběhů je ta, že když se kůň nechce nechat chytit, člověk se docela nachodí. To byl i případ Rangera, kterého nám byl Ted ochotný na naši akci půjčit. Jakmile se v jeho zorném poli objevila ohlávka a špagát, zmizel za brdkem. Tohohle atletického a věčně vyjeveného ryzáka nakonec na vyjížďku na pláž vyfasovala Kačka. Já jsem byla usazena na statného Rileyho a Ted si vzal svého druhého koně Muzza a vyrazili jsme na pláž. Tam z Teda vypadlo, že na ani jednom z těch koní nikdo pár měsíců neseděl, takže první klus byl pro mě spíš cvalem na místě a při pokusu o trysk jsem to já málem neuseděla a Kačka už vůbec ne. Chudák skončila v písku a slušně si narazila bok. Ranger jen vyjeveně koukal, že nemá jezdce. Rozbitá nakonec zvládla najít cestu zpátky do sedla, ale nedůvěra v Rangera už byla zažehnuta.

Když se pak po vyjížďce Ted ptal jestli ho bereme, rozhodly jsme se o tom první trochu popřemýšlet. Kačce se vůbec nedivím, pač ta chudák musela pár týdnů chodit k fyzioterapeutovi aby jí dal dohromady. Nakonec jsme se ale rozhodly si Rangera půjčit. Když jsme pro něj jely, dostaly jsme spolu s ním na zapůjčení i spoustu vybavení a dokonce i přívěs, který nám do začátku hodně pomohl.